Archiv Duben 2014

Co jsem si přivezl ze San Franciska

Duben 27, 2014

Cestování zjitřuje smysly a stimuluje mozek. Nevím, jaké látky to způsobují, každopádně se vracím z každé cesty překvapený. A velmi často to nejsou ty nejviditelnější věci, ty, kterými vyplňuji svá vyprávění, jaké že to v cizině bylo.

Spíše než fakta mě zaujali pocity a myšlenky, které jsem prožil během desetidenního pobytu na březích Pacifiku. Hned na letišti se mi v hlavě štosovaly předsudky, které si nosím o Americe. Zcela podvědomě a velmi rychle vznikal seznam, čeho si mám všímat.

IMG_5397

Proto mě zarazilo, kolik místních, s nimiž jsem se dal do řeči třeba v obchodňáku, si dokázalo spojit dohromady Prahu s Českou republikou a Evropou. Anebo, že po ulici nechodí každý druhý s nadváhou, i když všechny porce začínají na dvojté dávce. Později jsem se dozvěděl, že Praha slibně konkuruje Paříži jako romantické destinaci, a že v Kalifornii je zdravý životní styl zájmem číslo jedna. Když může lidi zblbnout McDonald’s, proč ne Nike. Za vším hledej preference.

Při cestě zpátky mně utkvělo v paměti pět vzorců, které mohu za tak krátký pobyt popsat a zaroveň srovnat s tuzemskou zkušeností.

1. Úsměv na potkání. Není to tak, že by se všichni usmívali automaticky, jako připitomělí zhulenci. Na chodníku, v autobuse i v restauraci vidíte skleslé lidi, zahloubané pohledy a unavené tváře. Rázná změna ovšem přijde, když se s nimi potkáte pohledem. V tu ránu se usmějí. Vyzkoušel jsem to plánovitě několikrát a reakce byla vždy stejná. Kuk. Úsměv. Kuk. Úsměv. Úsměv je zřejmě Američany považovaný za formu pozdravu, byť s cizincem. Neznamená nic, ale přece jen mnoho – korunuje oční kontakt. Nedal jsem se s těmi lidmi do řeči, ani nás okolnosti nenutili spolu vydržet, ale vždy jsme na sebe reagovali úsvěvem. Určitě jim při pohledu do očí druhému člověku probíhá v hlavě něco jiného než u nás. A nebo to je pro ně jen automatizovaná reakce a společenská konvence. Kdoví. Pro mne to ale znamená, že v Česku každý vzájemný pohled moc řešíme. Proč?

2. Safety first. Na každé křižovatce je stopka, kterou všichni důsledně dodržují. I když to otravuje jízdu městem a každých 50 metrů zastavujete, Američani jsou na bezpečnost vysazení. A s policajty, vlastně s kýmkoliv v uniformě, se prý nevyjednává. I malá brunetka na letišti působila extrémně neoblomně a rázně. Až teď je mi jasné, proč po 11. září tak nehorázně zmohutněl bezpečnostní průmysl. Kuriozním varováním na obalech se smějeme, ale vychází to z jejich kultury. Naše kultura má vůči uniformám averzi, stát považujeme jen za vydavatele života otravujících zákonů a stejně nakonec počítáme s tím „že se nějak domluvíme“. V Česku se dožadujeme pravidel a řádu asi proto, že milujeme improvizaci.

3. Byznys. To slovo jsem donedávna chápal dost zkresleně. Překládal jsem ho jako ekonomicky, často až zisku, vysokému zisku, podmíněný přístup ke všemu okolo nás. Nyní mi jedna z variant překladu – byznys = záležitost – přijde daleko smysluplnější. Byznys je prostě cokoliv, na čem někomu záleží. Může to být prodej akcií s vysokou marží na Wall Street, rozvoj rodinného podniku pro udržení stoleté tradice na globalizovaném trhu, ale i rozšíření sbírky asijského umění, nebo vedení politické kampaně. Peníze jsou vnímány jako součást lidského konání a prostředek k přesunu zdrojů, nikoli jako cíl. Rozhodující je, že si dotyčný za svým cílem stojí, záleží mu na něm. Když jsem si koupil lístek do akvária v Monterey za $40, kámoši se mi smáli. Ale uvnitř bylo vše připravené na to, aby se lidé bavili, poučili a něco zažili. Žádná polovičatá práce, opravdu jsem viděl, že tady někomu na mém prožitku fakt záleží. Pokud ale v Česku to slovo vyznívá spíše pejorativně a skrývá nesnášenlivost ke kapitalismu, přemýšlel jsem, na čem nám teda vlastně záleží. Odpověď mě napadla po debatě s Petrem Šimečkem – jsou to vztahy. Když k něčemu nabalíme vztah, povolí tíha zodpovědnosti a rozmělníme nároky na sebe. Manželku považujeme za nejlepšího přítele. Nejlepší přátele jsou naše rodina apod. O druhé se prostě staráme v tom špatném (řešíme je, lezeme jim do života), i v tom dobrém (prostě nám na nich záleží, zajímáme se o ně). Dokud nedojde na byznys (sic!). Proto ho nesnášíme, příliš často si totiž vystačíme s málem.

IMG_5673

4. Reference. Velké téma, na kterém asi stojí celá protestantská morálka. Špatná pověst se prostě nenosí a je životu s cílem (byznysu) nebezpečná. Když máte dobrou pověst, můžete i zkrachovat, o ni však nepřijdete a dovolí vám postavit se na nohy s jiným nápadem. Pokud vsadíte na „ojebávání“, musíte permanentně nacházet nové lidi, které napálíte. Do vyšších pater „byznysu“ vás to nepustí, protože nejste důvěryhodní. A když nejste důvěryhodní, musíte být obezřetní. „Catch me, if you can.“

5. Neprodávají cedule, ale lidé. Osobní prodej je stále základ obchodu. Prodavač s vámi mluví, číšník vám představí jídlo, které přinesl. Žádné odkazování na cedule a hádky, co je kde a jak napsáno. S člověkem se cítíte lépe než s nápisem. Nebo se mýlím?

IMG_5830

San Francisco je velký svět. Zvláště když podnikáte v informačních technologiích. Jistě to není Amerika celá, proto příště jedu do New Yorku. Prý je to tam zase jiné. Tak se těším, až budu štosovat nový seznam předsudků a odvážet si další batoh plný překvapení. Třeba originál Levisky koupené v centru města za 700 Kč.

Reklamy